Finové SWALLOW THE SUN mě skutečně velmi příjemně překvapili svým debutem „The Morning Never Came“, na němž nabídli příznivcům melancholického doom metalu kvalitní hudební porci, jíž se musel zasytit nejeden fanoušek daného hudebního žánru. Na následujícím „Ghosts Of Loss“ pak předvedli prakticky totéž (pouze s jedním drobným rozdílem, kdy ubylo chytlavých melodií a naopak se zde objevilo větší množství pasáží více či méně nevýrazných) a – světe, div se – na aktuální desce „Hope“ pokračují poměrně přímočaře ve vytyčené cestě s lehkými retrospektivními tendencemi k opět se navrátivším melodickým prvkům.
V období mezi vydáním dvou posledně jmenovaných nahrávek se kapela stala veleúspěšnou ve své zemi (singl „Forgive Her…“ se dokonce několik týdnů držel na čtvrté pozici národního žebříčku a album samotné se pak vyšplhalo na osmé místo, což je u podobně zaměřeného seskupení skutečně jen zřídkakdy vídaným jevem) a přestoupila od zavedených, avšak stále spíše undergroundových Firebox Records k přeci jen výraznějším Spinefarm. Jak jsem již naznačil, muzikanti se tentokrát melodickým a příjemně posmutnělým pasážím, stejně jako určité hitovosti svých skladeb ani v nejmenším nebrání, a proto je snad téměř zbytečné zmiňovat skutečnost, že se díky tomu dočkáme i pěkných klávesových linek a častěji využívaných čistých vokálů; mimochodem, ve třetí písni „The Justice Of Suffering“ se v roli hosta objevil Jonas Renkse (KATATONIA) a v bonusové „These Low Lands“ pak poctil kapelu svou návštěvou Tomi Joutsen (AMORPHIS). Připočteme-li si k tomu všemu fakt, že jsou kompozice zabaleny do perfektně vybroušeného zvukového hávu, můžeme se po čase opět setkat s nadprůměrným albem spíše tradičnějšího charakteru, jež v doometalovém rodokmenu navazuje někam na linii, již už léta ovládají MY DYING BRIDE. V tomto si kapela může podat ruce kupříkladu s dánskými kolegy SATURNUS, jejichž poslední počin také nikterak nevybočuje ze stylově ohraničených mantinelů, a přesto je jeho poslech velice příjemnou a návykovou záležitostí.
Ano, příjemný – to je to pravé slovo. Nikterak inovativním, nikterak originálním či bariéry mezi hudebními žánry bořícím, spíše tradičním, avšak skutečně velmi povedeným a zábavným počinem je tato nahrávka. Pokud patříte mezi sebetrýznitele, pro něž jsou prostředkem ke zklidnění mysli chorobná funeral doomová seskupení, tak vám zde pšenka skutečně nepokvete, ale oceňujete-li melodické / melancholické pojetí daného hudebního stylu a SWALLOW THE SUN neznáte, „Hope“ bez většího rozmýšlení vyzkoušejte – určitě se vám bude líbit. Sledujete-li kapelu delší dobu, jistě již víte, co od ní očekávat; pokud však neustále požadujete nějakou hudební (r)evoluci, budete mít pravděpodobně problém. Holt se už konečně budete muset smířit s faktem, že doom není zrovna překotně vyvíjejícím se žánrem. Pokud na toto přistoupíte a zmíněnou skutečnost budete respektovat, můžete se u poslechu podobných nahrávek náramně pobavit. Palec a půl bodu navrch k tomu za skutečně nádherný digipakový bonus „These Low Lands“ (i když se jedná o cover pochybných finských rockerů TIMO RAUTIAINEN & TRIO NISKALAUKAUS).